Václav III.
Král uherský a český a polský
Uherská pečeť Václava III.
Doba vlády	1305 - 1306
Narození	6. října 1289
	Praha
Úmrtí	4. srpna 1306
	Olomouc
Pochován	Zbraslavský klášter
Předchůdce	Václav II.
Následník	Jindřich Korutanský
Manželky	Viola Těšínská
Potomci	Alžběta
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Václav II.
Matka	Guta Habsburská

Václav III. (6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.

[editovat]Původ

Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a polorodá sestra Anežka.

[editovat]Uherská koruna

Území pod kontrolou přemyslovské dynastie kolem roku 1301:     Země koruny české     Polské království     Pravděpodobný rozsah moci Václava III. v Uhrách     Země v lenní závislosti

12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou.^[1] Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči.

Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.^[2] 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V.

Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.

Václav na cestě do Uher(Chronicon Pictum)

Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce.

Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného^[4], který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřklBonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti.

Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

[editovat]Samostatná politika

Roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek.

Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou.^[6] Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou veVídni pod habsburskou kuratelou.^[7]

10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher.^[8] Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny.

Václav III. (Zbraslavská kronika)

Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku).

Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn.

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

[editovat]4. srpna v Olomouci

Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemličkanaopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny.

Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se však ztratily, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.

Zachovalo se pouze několik dobových zobrazení mladého krále. Kromě Zbraslavské kroniky a Velké obrázkové kroniky je panovník zpodobněn jako klečící pokorný prosebník i na dvou rytinách relikviáře sv. Blažeje, který je uchováván v Escorialu společně s dalšími třemi na Václavovu zakázku vyrobenými relikviáři.

[editovat]Vývod z předků