Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře
Bitva na Bílé hoře
Konflikt: Třicetiletá válka
Battle of White Mountain.jpg
Dobové vyobrazení bitvy
Trvání: 8. listopad 1620
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Bílá hora, poblíž Prahy
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: rozhodné vítězství císařských a ligistických vojsk
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Katolické síly Stavovské síly
Velitelé
Karel Buquoy
Maxmilián I. Bavorský
Jan Tserclaes Tilly		 Kristián I. Anhaltský
Jindřich Matyáš Thurn
Jiří Fridrich Hohenlohe
Jindřich Šlik #
Síla
26–30 000 tisíc mužů 21 000 mužů
-11 000 pěchoty
-10 000 jízdních
-6 děl
Ztráty
300–2000 mrtvých 1300–9 000 mrtvých
pravděpodobně 5000
{{{poznámky}}}  
 

Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla rozhodující bitva třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.

 

[editovat] Situace před bitvou

Ligistická a česká armáda se setkaly 7. listopadu, ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že Češi ustoupili ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 800 a 1000 mužů. Existují dvě teorie jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně na 1000 koní.[1]

Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou.[2] Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.

 všechny důležité informace. Pomozte Wikiped

Poslední přípravy

Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí.

V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“[8] Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.

Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.[9]

[editovat] Průběh bitvy

[editovat] Pád levého stavovského křídla

Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.[10]

[editovat] Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského

V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená.

Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně.[11] Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.

[editovat] Závěr

Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu, Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne.

Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly.[12] Na druhé straně není zcela jisté kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě než byl jeho pluk.[13]

Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda, zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje.[14] Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.

[editovat] Události po bitvě

Jak již bylo napsáno výše, Fridrich se vydal se svoji družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám.

Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt. Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.

Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení.

Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili.

Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král se zapomněl nad svou královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy.

12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.[15]

[editovat] Ztráty

G. Pomis, Ferdinand II.
Bělohorská medaile 1622

Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9000 mužů.[16] Počet 1600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5000 koní.

Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenných kořistí. Jistá prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Je také zajímavé, že ve spěchu královská rodina málem zapomněla malého syna Ruprechta.

Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase zmenšil jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů.[16] V jedné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů a jiná zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2000 mužů. Tato zpráva je zajisté pravděpodobnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.

Odkaz bitvy dodnes

Vrchol návrší s pamětní mohylou
Památník padlým
Areál poutního kostela Panny Marie Vítězné

Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik à Jesu Maria. Kaple byla v letech 1704 až 1730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné.

Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je také na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu.

Příběh bitvy zpracoval Karel Kryl v písni „Bílá hora“ na albu Rakovina z roku 1969, které reaguje na vstup armád Varšavské smlouvy na území Československa o rok dříve a na vývoj po obsazení.

Daniel Landa v písni "Bílá hora" na albu Neofolk vyčítá zahraničnímu žoldnéři Thurnovy armády útěk z bitvy, i když i českým stavům přiznává vinu, a to za podcenění situace volbou slabého krále Fridricha Falckého ("zimní loutky") v realitě nevyhnutelné války s Ferdinandem II a jeho spojenci.

 

Literatura

Nuvola apps bookcase.svg
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž tématem je
Bitva na Bílé hoře

 

 

 

 

Bitva u Lipan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Lipan
Konflikt: Husitské války
Mohyla
Mohyla postavená na místě bitvy
Trvání: 30. květen 1434
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: poblíž Lipan
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství aliance umírněných kališníků a katolíků
Změny území: {{{Území}}}
Strany
umírnění kališníci
katolíci		 táborité
sirotčí svaz
Velitelé
Diviš Bořek z Miletínka Ondřej Keřský
Jan Čapek ze Sán
Síla
asi 13 000 pěších
1300–1500 jezdců (moderní odhad)[1]		 asi 10 000 pěších
asi 700 jezdců (moderní odhad)[1]
Ztráty
asi 200 mužů[2] asi 1300 mužů[2]
{{{poznámky}}}  
 

Bitva u Lipan bylo vojenské střetnutí u vsi Lipany, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů aliancí umírněných kališníků a katolíků s konečnou platností oslabila radikální křídlo kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Obsah

 [skrýt] 

[editovat] Střetnutí

[editovat] Před bitvou

Bojiště u Lipan

V neděli 30. května 1434 svedly bitvu poblíž malé vesnice Lipany spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán na straně jedné, a koalice umírněných kališníků (utrakvistů) a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka[3], starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé (dle některých pramenů vedl vojsko koalice Mikuláš Krchlebec z Krchleb, purkrabí na Zvíkově).

Radikální strana, poté co se 27. května dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. V jejich týlu přitom byla Lipská hora.

Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 13 000 pěších, 1300–1500 jízdních bojovníků a více než 700 vozů. V jejich řadách bojovali rožmberské oddíly společně s bojovníky kališnické šlechty, Prahy, Mělníka, nechyběli ani katolíci z Plzně. V čele vojsk stál zkušený vojevůdce Diviš Bořek z Miletínka. Radikálové disponovali asi 10 000 pěšími, 360 vozy a jen 700 jezdci. Vedli je správci obou polních obcí - Prokop Holý a Prokůpek. Bylo to vojsko zkušených profesionálů, doplněné narychlo sehnanými posilami. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.[1]

Nastala patová situace, protože vozová hradba poskytovala každé ze stran výtečnou obranu, ale zároveň by byl útok na nepřítele velice riskantním. S dostatkem zásob si radikálové mohli dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi, kterého tlačil čas.[4] Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.[4]

[editovat] Průběh bitvy

Část panorámatu bitvy u Lipan, namalovaného roku 1898 malířem Luďkem Maroldem pro Výstavu architektury a inženýrství.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy.[zdroj?]

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín z Vysoké[5], se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. Vozová hradba je v takové chvíli velice zranitelná, čehož chtěli umírnění využít.

V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova[6]) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Jízdní oddíl vytvořil ve vozové hradbě mezeru, kterou dovnitř pronikali další bojovníci.[7] Přestože boj trval až do večerních hodin, v tu chvíli byla bitva již rozhodnuta. Střetnutí se brzy změnilo pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padli i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat vrchní sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán a vůdce starotáborského oddílu Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína.[7]

Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl. Na tuto stranu se přiklonil rovněž historik Petr Čornej.[7]

[editovat] Výsledky a důsledky bitvy

Adolf Liebscher – Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan r. 1434
Bitva u Lipan v podání malíře Josefa Matyáše Trenkwalda

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Padlo v ní odhadem 1300 radikálů a 200 zástupců utrakvisticko-katolické aliance. Dalších na 700 zajatců bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; naopak ke spolupráci donucení rolníci z okolních obcí byli propuštěni na svobodu.[2] O další existenci sirotčího polního vojska prameny po bitvě mlčí, zřejmě zaniklo. Naopak polní vojsko táborské zůstalo po bitvě poměrně silným. Politická a mocenská moc husitských radikálů byla nadobro podlomena.[2] Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

[editovat] Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

[editovat] Účastníci bitvy

[editovat] Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance

[editovat] Šlechta bojující na straně radikálů

Mikoláš Aleš, Od Lipan (Jan Čapek ze Sán)