Teď místo bílé paní máme černou a její příběh není moc pohádkou pro děti.
Tentokrát začneme od konce. Nedaleko Buchlova, na místě zvaném Smraďavka, byl 25. 7. 1582 nalezen mrtvý hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Našli ho probodnutého vlastním kordem, vrah samozřejmě nikde.
V šestnáctém století se zločiny vyšetřovaly rázně. Po ruce byl pánův zbrojnoš, a tak padla vina na něj. Jenže podezřelých se kolem vyskytovalo mnohem více. Například Jakub Bílský z Bělé, opat sousedního velehradského kláštera, vedl s panem Jindřichem neustále nějaké spory o hraniční pozemky. Došlo to dokonce tak daleko, že buchlovší poddaní loupili na rozkaz svého pána na klášterní vinici hrozny! Jedna tichá vražda by pro opata znamenala vyřešení letitého problému…
Kromě něj měli na buchlovského pána spadeno i místní zbojníci, nechal bez milosti popravit jejichž náčelníka Jana Šerého.
A co jistý pan Vilím Rym? Na Buchlově s panem Jindřichem tehdy hodovali dva dny. Jistě nezůstali úplně střízliví. Naopak bývalo zvykem v pití závodit a „soutěžní“ nádoby mívaly věru bohatýrské rozměry. Potom by stačila drobná rozmíška a neštěstí by bylo hotovo.
Čtvrtý podezřelý se jmenuje Vilém Zoubek ze Zdětína. Choval velmi přátelské vztahy k manželce zabitého šlechtice, Kateřině Rájecké z Mírova. Možná přátelské až příliš. K tomu paní Kateřina svého chotě upřímně nesnášela. Ovšem v době, kdy prakticky neexistovaly rozvody, neměla moc na výběr. Buď se dál trápit, nebo… a zbraň měl tehdy každý po boku. Jindřichovi Prakšickému se stala osudnou ta jeho, zatímco vrah si tak chytře pojistil další zamaskování své pravé identity.
Kde selže světská spravedlnost, tam nastupuje ta vyšší. Vypráví se proto, že paní Kateřina je nejpravděpodobnější a za to musí na Buchlově dodnes strašit jako černá paní. Snad má ta černá barva symbolizovat její černou duši nebo černou myšlenku na vraždu vlastního manželka.