Úvodní stránka > Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský
Císař Svaté říše římské, uherský, český král, moravský markrabě, braniborský markrabě^[1]

Zikmund Lucemburský na zhořelecké radnici.
Doba vlády	1419–1437
Korunovace	králem uherským 31. března 1387, římským 8. listopadu 1414, českým 28. července 1420 a římským císařem31. května 1433
Narození	14. února 1368
	Norimberk
Úmrtí	9. prosince 1437
	Znojmo
Pochován	Oradea (Velký Varadín)
Předchůdce	(jako český král) Václav IV.
Následník	Albrecht II. Habsburský
Manželky	I. Marie Uherská (1385–95)
	II. Barbora Cellská(1408–1437)
Potomci	Alžběta Lucemburská
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Karel IV.
Matka	Alžběta Pomořanská

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), moravský markrabě, římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), lombardskýkrál (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

Obsah

[skrýt]

[editovat]Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik

Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma Říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohlaByzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.

[editovat]Uherský král

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516)

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Nutno říct, že Zikmund svou snoubenku ani nároky příliš nebránil. 15. listopadu 1385 si vynutil sňatek s Marií a získal tak uherský trůn.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravskýmpostavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovují smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

[editovat]Vztahy s Václavem IV.

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady a zámky, kvůli Václavovu odporu ho nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. je Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

[editovat]Papežské schizma

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako německý král se Zikmund snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papežAlexandr V. Situace se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jan Hus, kterému dal Zikmund ochranný glejt na cestu, měl v Kostnici obhájit své učení, nakonec byl ale upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

[editovat]Císař a husité

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitskášlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem, neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

[editovat]Legitimní český král

Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován římským císařem. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. srpna 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. Na sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího bratra Oldřicha Celského. U Zikmunda pravděpodobně vypukla rakovina,^[zdroj?] vyměnil prý císařský šat za pohřební roucho. Poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě.